Jméno „Neraine“ znamená jednoduše „mužný, statečný“, ale v jistém období mu ostatní vyčítali pravý opak. Jeho otec, Tylluan Erunamo Galadir, však věděl, že jeho potomek by skutečně měl být právě takový – jako pravý nástupce panovníka ve Vigorských horách. Veškeré ušlechtilé úmysly ale zhatil tragický osud Nerainovy matky, již Tylluan nesmírně miloval. Neraine sice celé dětství slyšel, že se jeho matka vypravila do Sanfarnë, avšak musela v něm zůstat zapsána nejen událost z dětství, ale i něco z matčiných prožitků. Těch několik málo jedinců, kteří jsou zasvěceni do Tylluanova pečlivě střeženého soukromí, se domnívá, že Neraine velice přesně zachytil svou matku v jedné své pozdější povídce, totiž v postavě dívky, do níž se v úvodu textu zamiluje hlavní hrdina. Dívka však záhy mizí ze scény a hrdina se po celý zbytek příběhu nemůže smířit s její ztrátou. Citujme alespoň část:
„Každé místo, jímž v těch časech denně procházela, jí bylo protivně povědomé – a přitom cizí, jako by ho kdosi potřel lepkavou tmavou barvou. Všechny tváře viděla rozmazané a nebyla schopna napnout své bolavé soustředění tak, aby je zaostřila a poznala za nimi své blízké. Ne, stále před ní defilovaly jen skořápky a ty se jí hnusily natolik, že by si musela ukousat prsty, kdyby se některé z nich dotknula. Celé hodiny proseděla v tupé netečnosti a jen sebetrýznitelsky zkoumala své smysly – věčné hučení za ušima, jazyk vyschlý jako rozpukaná větev v pouštním větru, neklid ve věčně unavených prstech. A nad tím vším ta hustá tma plazící se z koutů. Zdaleka nejhorší však byla tíha, která se na její oči tlačila zevnitř, jako neúnavná vánice mokrých a velkých kusů sněhu. Naplněna tímto příbojem jí klesaly nohy i ruce jako pytle s pískem, žaludek se jí kroutil a srdce i dech byly nesnesitelně stlačovány ke stěnám tělesné schránky. Jednoho dne se konečně rozhodla vytřást tu sněhovou váhu skokem z okna. Když dopadla na dlažbu, všechno se rázem vysypalo a na její klidné tělo se tiše snášely krajkové vločky.“
Není jisté, jak to s Nerainovou matkou přesně bylo, ale Tylluan Erunamo se každopádně v prvních letech, kdy s nimi již nebyla, vrhl s vervou přebíjející zármutek do panovnických povinností, kterým velice dobře rozuměl. Ne tolik však svému synovi, a ten tak vyrůstal bez jeho přítomnosti v chladných rukách pečovatelů.
Snad i proto odchází v mladickém věku s radostí do Hrívëlanté na univerzitní studia. Věnuje se především jazykům a umění, ostentativně pohrdá technickými vědami i historií. S výtečným diplomem se sice vrací zpět do Vigorských hor, ale dlouho ve své domovině nevydrží. Připadá si tísněn tím „nesnesitelným zapadákovem“, a nerozpakuje se proto vypravit se do světa. Dává se postupně dohromady s několika dalšími mladými umělci (především mořskými elfy a lidmi) a vede s nimi dekadentní život plný zženštilého parádění i oplzlých básní. Brzy si vytříbí povýšený literární styl, který pohrdá vším nízkým, špinavým a smrtelným. V této době také stvoří spisek Nesmrtedlnost, aneb smutné mladičké duše po světě širém a chorém teskné putování. Svazeček sice rozdal všem svým přátelům, ale lze mít vážné pochybnosti, zda ho vůbec někdo četl. Myšlenky vyjádřené v Nesmrtedlnosti byly tehdy Nerainovu okolí všeobecně známy: byl to vlastně trpký výsměch těm, kteří po nesmrtelnosti marně touží a dělají vše pro to, aby zůstali v myslích ostatních, a zároveň melancholický pohled na ty, pro něž je nesmrtelnost údělem.
Neraine se také ostře vymezoval proti literární skupině trpaslíků–intelektuálů, kteří byli přesvědčeni, že Taulinor kráčí kupředu mílovými kroky vpřed. Jejich básně byly krátké, i slova často byla usekávána či spojována dohromady – Neraine tyto sbírky na veřejnosti trhal a psal o to rozmáchleji a vznešeněji, úmyslně používal výrazy, jimž už málokdo rozuměl. Tito trpaslíci byli nadšeni z představy války, domnívali se, že je nositelem pokroku, impulzem pro průmysl, silou v žilách národů. Neraine, skepticky prohlašující, že nic jako pokrok neexistuje a svět je stále týž,[1] rovněž vyhlížel válku: ale naopak jako očistu, potřebné vytříbení společnosti.
Když vypukla Velká taulinorská válka, obě skupiny umělců se nadšeně přihlásily do armád. Silně prožívali (každý na své straně) optimistické přesvědčení o rychlé výhře, ale pak se oba celky střetly v únoru 1472 v Močálnu. Neraine, stejně jako všichni ostatní, prožívá příšernou deziluzi. Po bitvě skládá – i přes potupu – svou vojenskou hodnost, prchá a píše román, v němž sugestivně zachycuje právě nejen zimu, parazity, bolest, hnijící rány trpaslíků a lidí, ale i ztrátu nadšení a bezbřehost zoufalství z nekonečné bitvy. Pod román se nepodepsal, a přestože se text stal velmi populárním, nikdy toho nelitoval a od psaní, zdálo se, definitivně upustil.
Nějaký čas během války i po ní byl Neraine v pokušení se vrhnout do charitativní péče o ostatní, ale nic ho neuspokojovalo, takže nakonec se jen tak toulá po kontinentě, neustále hledaje životní družku. Každou dívku však po milostném vzplanutí (a snad i zplození potomka) záhy netečně opouští v neutuchajícím neuspokojení…
Do Vigorských hor se vrátil (už mu bylo totiž lhostejné, kam půjde), ale až po odchodu svého otce s jakýmisi trpaslíky. Všichni se divili, proč ho nejde hledat, ale Neraine jednak tvrdil, že Tylluan nebyl unesen, nýbrž zlákán vědeckou i dobrodružnou prací, jednak mu to bylo ukradené. Ve Vigorských horách prožívá období ještě podivnější než předtím: vládu drží v rukou prostí lidé a zároveň v něm někteří vidí autoritu svého otce a vkládají na něj jistou moc. Toto napětí, kterého se Neraine ani sám neúčastnil, je ale přetrženo pokusy Rady, která ovládla část obyvatelstva, nutila je ničit svůj i cizí majetek, a nadto posílala do Vigorských hor další a další skřety. Neraine se bez váhání přidal k těm, kteří se sbalili a vypravili na jih do Hájemství a posléze i na mys Umírajícího slunce.
Putování v karavaně sedláckých vozů bylo pro Neraina děsivě nudné, pro vyražení si tedy začíná milostné pletky s jednou docela obyčejnou dívkou. Brzy na něm ale všichni začnou pozorovat ohromnou proměnu. Odkaz svého otce rázem bere vážně, je zodpovědnější, vystupuje vlídně a starostlivě. Opět se začal zabývat literaturou a shromáždil několik pohádek (není ovšem zcela jisté, které jsou lidové a které napsal sám). Nikdo už vztah s překvapivě sebevědomou a ráznou dívkou, která ho dokázala posunout na dobrou kolej, nekomentoval. Když však na mysu uprchlíci shledali, že není jiné cesty než na moře, byl již Neraine připraven chopit se pevného velení a s lidem Vigorských hor odplout do neznámých zemí, kde se snad stane i jejich novým vládcem…